Turbo na Monte Rose

Alpy nás chytly a stále lákají a přemýšlel jsem, co by se dalo stihnout. Měli jsme tři dny. Na lyže se přeci taky jeden den počítá na dopravu, pak dva dny lyžuje a pak na noc dom. Nejdůležitější je jako vždy předpověď počasí. V tomhle časovém limitu to bude turbo.

Variantu na těžko vypouštíme. Vyjedeme lanovkou, kam se dá, a pak zajdeme na pivo na Margherita Hütte. Jak řekli, tak udělali.

V pátek jsme dojeli autem do Stafalu (údolí Gressoney), poslední lanovkou vyjeli ze Stafalu (1825 m) na Gabiet (2318 m), Passo dei Sallati (2 976 m) a Indren (3 275 m). Na Indren jsme dojeli v 17:15. V rámci omezené viditelnosti, neb mraky se po obloze honily v souladu s předpovědí, jsme se rozhlédli po kopcích a vyrazili směrem k chatě Mantova (3 498 m). Cesta byla značená a po krátkém přechodu ledovce pod Punta Giordani jsme viděli pár fixních lan a velký žlutý obdélník na skále. Výborný nápad, jak zdálky viditelně označit stezku. Z cesty na chatu se vyvinul celkem slušný kletrštajg. Vylezli jsme na hřebínek a viděli pár lidí traverzovat po ledovci. Napadla mne myšlenka, abychom Mantovu (tam jsme měli rezervované ubytování) nepřešli, nicméně odpovědí mi bylo, že to zdaleka ne. Tak jsme dorazili na chatu Gnifetti (3 647 m). Pak zpátky na hřebínek a v mlze jsme nějakou chvíli hledali Mantovu. Přišli jsme v 19:10, akorát k večeři. K vynikající večeři: minestrone, jakou umějí jen Italové, vepřové medailonky v prosciutu s malinovou omáčkou a jako dezert pomerančový krém. Helejte se, i k tomu se hodí pivo.

1


V sobotu vstáváme v pět hodin s tím, že vyrazíme za světla, abychom si užili výhledů na kopce. O snídaních na chatách v Itálii netřeba mluvit. Vyrážíme v 6.00. Plán byl zvládnout cestou nahoru všechno. Co by nedopadlo, vzít druhý den ráno cestou dolů.

2


Stoupáme od Mantovy opět směrem ke Gnifettce, před ní se stáčíme nahoru a přes řadu trhlin, už navázaní, do sedla pod Balmenhornem. Zde odkládáme a necháváme batohy. Krátký občerstvovací odpočinek, krátký sestup o několik desítek výškových metrů pro petku s jonťákem, která vypadla z batohu, chvilku pelášila po ledovci dolů, a pak již zvesela vystupujeme na Vincent Pyramide, 4 215 m. Přecházíme přes vrchol a zkoumáme, jak příjemná by byla odtud cesta na Punta Giordani. Hřebínek vedoucí k tomuto vrcholu je rozlámaný a pohled dolů nás odrazuje od tohohle dobrodružství vzhledem k tomu, co máme v plánu. Za cca tři hodiny jsme nastoupali cca 700 m. Je 9:21. Sestupujeme do sedla k batohům a vydáváme se na Balmenhorn. U kramlí vedoucích k soše je skupina lidí, míjíme je a pokračujeme k Schwarzhornu, 4 322 m. Podle informace od kamaráda se dojde k úpatí a pak je to jen „malej hupík“. No malej je, ale vzhledem k podmínkám je to docela dobrodružství. Hupík je 45° pocukrovaný led, kde ti, co byli před námi, vykopali/vysekali stupy.

3


Cukr moc nedrží, led je tvrdý, trošku přemýšlíme, jak na obra. Nějací Češi na nás pokřikují, že bez šroubů to tam lezli nějací Francouzi a že je to nerozum, ale když „na to máme koule…“. Dva Libanonci, co šli před námi, použili ledový šroub na jištění a cestou dolů pak přidali ještě jeden. Dolezl jsem ke šroubu, s jejich dovolením ho využívám a jistím Jitku. Doleze ke mně a celkem klidně dolézá jako první na vrchol. Bezchybně vytváří štand, dolézám v 10:55, krátce posedíme na vrcholu, uděláme fotku a slaníme ke šroubům. Jitka pak až dolů, zatímco já šrouby vyndávám a slézám. Dalo se, ale malej hupík se pro nás stal symbolem zajímavé zkušenosti na ledu.

Odměnu nám je výstup na Ludwigshöhe, 4 342 m. To je opravdu jen „hupík“ a nejsnadněji dostupný vrchol „cestou na pivo“. Je poledne.

4


Teď nás čeká o něco silnější zážitek při stoupání po uzoučkém sněhovém hřebeni na Parrotspitze, 4 432 m. Mezitím se přihnal mrak a výhledy se nekonají. Hřeben je poměrně dlouhý a k vrcholu se zmírňuje. Na vrcholu jsme ve 12:55. Při pohledu na strmost svahu přemýšlím, zda pokračovat v přechodu kopce nebo se vrátit stejnou cestou, jakou jsme přišli. Viditelnost stále malá. No nic: stopa vede dál a přechodem si zkrátíme cestu a získáme nějaké metry. Sestup je sice strmější, ale není to nic problematického, co by se nedalo zvládnout s trochou opatrnosti. Začíná být zase vidět. Nepříjemný je pouze fakt, že tady se nejedná o pokračování ze sedýlka pod vrcholem, ale o sestup o téměř 200 m. Jsme v sedle Seserjoch. Mraky se rozestupují, slunko začíná připíkat a nad námi se objevuje prďák na Signalkuppe, 4 554 m. Jonťák, flapjack, trochu vydechnout a vydáváme se zdolat dalších cca 250 výškových metrů. Ty nastoupané už o sobě v nohách dávají vědět. Půl druhé odpoledne. Cca 150 m pod vrcholem začínají být další kroky maličko nezábavné a ani plíce už neposílají kyslík do svalů tak ochotně jako o kilometr a čtyři kopce níže. V laně vzniká jisté napětí a zpětný tah mne v poměrně strmém vrcholovém svahu zastavuje již častěji. Slibuju posledních 50 kroků. Prej neumim počítat. S každou zastávkou na vydýchání jsou vidět další a další detaily Margherita Hütte. 15:00. Jsme nahoře! Jdeme na pivo! :-)

5


Místní toalety jsou vyhlášené. Voda tu není. Nemá odkud přitéct. Není to podnik pro slečinky. S ubytováním přes zaplacenou rezervaci chvíli zábava, protože rekonstruují část chaty. Nakonec se štěstím dostáváme pokoj, kde není na stropě zadeklovaná elektrika, ale je pohodový. V restauraci na mě někdo volá jménem. Ti Češi na Schwarzhornu, to byl bývalý kolega Michal s kamarádem Patrikem a už si dáváme pivo spolu. Na večeři nás rozsazují podle kdovíjakého pořádku, takže si povídáme o zážitcích a plánech s Libanonci a Italy. Příjemný večer zakončujeme v českém kroužku u rundy nějaké italské „becherovky“ a po půl desáté jdeme spát.

V neděli se budím první, je 00:06. Trochu bolehlav a hůř se dýchá. V půl jedné se budí Jitka. Michal je už vzhůru taky a Patrik taky není úplně stopro v pohodě. Střídavě usínáme a budíme se. Ráno u snídaně se bavím s kámoši z Libanonu, také k ránu museli pitím vody zahánět bolehlav.

Patrik s Michalem odcházejí kolem půl sedmé a sestupují přes Gornergrat do Zermattu. Mají to tak na šest hodin.

6


My doplňujeme tekutiny a v sedm v klidu vyrážíme na Zumsteinspitze, 4563 m. Nejdříve cca 150 m sestup (asi čtvrt hodiny), pak hřebínek přecházející pod vrcholem v úzkou sněhovou lávku a následný dolez k vrcholu lehkým, pevným skalním terénem. Výstup ze sedla trval půlhodinu. Zdá se, že přes nevalný spánek jsme celkem odpočatí. Rozhled odtud je výjimečný. Celá „Spaghetti route“ v pozadí s Matterhornem jako na dlani. V dálce je vidět i Gran Paradiso, Zinalrothorn a Weisshorn. Pohled na Lyskammy je fascinující. Počasí nám přeje, nás čeká jen pohodový sestup a neuvěřitelná „kochačka“ cestou dolů. Na kopce kolem nás stoupají desítky lidí a my si uvědomujeme, že jsme měli kliku, když jsme se rozhodli jít všechno včera. Zastávek je poměrně dost, protože tohle a tohle, a ještě tohle se fakt musí vyfotit.

7


Sluníčko svítí fest, takže popíjíme průběžně jonťák a sem tam slupnem tyčinku. V 11:30 jsme zpátky na Mantově. Přes původní pocit odpočinutí a svěžesti se rozhodujeme pro poklidný návrat místo výstupu na Punta Giordani a souboje s časem na poslední lanovku. Občas je fajn být rozumný. Tak se na Passo dei Sallati vzdávám i výstupu na Corno di Camoscio, 3 024 m, snad příště jako rozcvička.

Shrnutí: 3 dny, nastoupáno cca 2 400 mh
Pátek: Gnifetti, Mantova + 400 mh
Sobota: Vincent Pyramide, Schwarzhorn, Ludwigshöhe, Parrotspitze, Signalkuppe + 1 700 mh;
Neděle: Zumsteinspitze + 150 mh, drobná stoupání v sedlech cca + 150 mh; kolem azúro a na trase nahoru davy
Určitě by se dalo stihnout víc, ale tahle varianta je krásná, pohodová, ne příliš náročná a zároveň časově úsporná.

8

Lyskammy a Matterhorn


9

Schwarzhorn slanění
 
     
10

Vrchol Ludwigshöhe


11

Hřebínek na Ludwigshöhe

Petr Janda, Jitka Giel   [úpravy] 06:09 21.09.2018

Komentáře

     
...nové příspěvkyNový komentář 

 dik08:47:36 21.09.2018
Dekuji za clanek.
jx zeroodpovědět 

 Dobře19:37:43 23.09.2018
Dobře. Více takových článků. Díky
Mjodpovědět 

 paráda19:04:59 27.10.2018
pekne! co tak ale treba napsat,na kolik takova sranda prijde se vsim vsudy?? dik
pavel kunderaodpovědět