Bouldrovací mekku jižní polokoule, výkladní skřín novozélandského boulderingu  nemusím dlouho představovat, dokonce je o ní několik článků na Lezci. Popíšu průběh jedné návštěvy během našeho společného pobytu s mojí přítelkyní Dankou na Novém Zélandu.

Sraz za dvě hodiny u auta. No tak jo. Danka odchází fotit a já si beru svoje skromné bouldrovací nádobíčko. Otvírám průvodce a zjištuji, že vlastně nevím, co vlastně budu dělat – dobrý dva měsíce jsem nelezl - díky svým kaskadérským kouskům v krasu před vánocemi a navíc Kastle Hill je velký a je tam tolik bouldrů, že bych tam mohl bloudil hodiny, než bych něco našel. Počkej říkám, než odejdeš, pomoz mi najít tenhle bouldr – celkem namátkově vybírám bouldr se známým RUN AND JUMP za V2.
Tak tady na tom místě se sejdeme, dohadujeme se s konečnou platností, když společně najdeme bouldr ani ne za patnáct minut pěkné procházky. Tak jo a já koukám na první kousek. Hmmm položená plotna bez chytů a stupů tak 7 metrů dlouhá, v závěru se postavuje – asi celkem jednoduchý rajbásek, ale jak na něj nastopit. Okraj plotny je asi jeden metr ve vzduchu a pod ním je vykotlaný převis. Celý spodek bouldru vypadá asi jako hříbek s nožičkou. Při podrobné prohlídce si všímám černých čar od lezeček na plotně a rozsypaného maglajzu v trávě v místě nástupu. Hmm tak ono to možná nebude tak úplně zadarmo uvědumuji si, že čáry od lezeček na pĺotně budou pravděpodobně pozůstatky néchtěného sestupu a rozsypaný maglajz důsledek „měkkého“ přistání. No nic, říkám si V2 nění zase tak nic těžkýho, tak to zkusíš.




foto by © Joskin


Přistupuju k bouldru, povědomě nastupuju v místě, které je nejnižší a je výrazně světlejší než celý boudlr. Zkouším zvednout nohu, jak to jen jde (přitahuju si jí rukou) ale nedošáhnu, v tu chvíli si uvědomuji název bouldru RUN AND JUMP. Tak jo, poodcházím od bouldru asi pět metrů a zrychlenně zkusmo kráčím k boudlru a chci se odrazit... a né to nedoskočím.
Musím fakt bežet, tak jo, poodcházím další 3 metry dál a ztěžka se rozbíhám odraz a skok, ztěžka dopadám do plotny. Okamžitě zaujmu rajbasovou polohu a čekám co se bude dít dál. Ten rozběh byl jenom tak na to abych na ten bouldr naskočil, ale co dál, zírám nahoru – na horní okraj skoro nevidím. Tak proto je tenhle bouldr tak slavnej, už vím co znamenají ty řeči o rozběhu na skok do výšky a už vím co znamená ta věta: „Čím výš doběhneš, tím líp.“
Chce se mi seskočit a dát další pokus s rozběhem delším až od tamaď co si někdo dal kamínek do trávy jako značku, koukám dolu na odskok ... ale co říkám si, když už jsem tady... Může to být můj první letošní rajbas. Pomalu se sunu nahoru, noha nohu mine ruce, roztažený jako bych měl přísavky a v hlavě si opakuju. Je to dobrý, tření dobrý. Hlavně zlehka, je to přece jako na písku. Metr ve výlezu, když trochu panikařím, protože si uvědomuju, že ty černý čáry, co jsem podél nich lezl tady právě končí nebo začínají si říkám: „No, možná je to jako na písku, písek má ale lepší tření“. Křečovitě se natahuju po topu a navaluju se na vrchol, tak to by bylo. Stavím se na vršku a říkám si: „Na rozlez dobrý“. S rostoucí chutí si vybírám další boudlr za V3. „Težší nástup za spodáky“, hmmm . Na třetí pokus se konečně postavím do šikmé plotny a dobře přebírám spoďáky a je to. Teď už jen další rajbasový výlez. Pomalu se rozlejzám a zahřívám, nic nebolí a chuť do lezení neustále vzrůstá. Koukám po nějakém vhodném V4, po chvíli ho nacházím - Hammer Time V4. Obhlížím ho a přemýšlím jak dynamicky přešáhnut do tý kapsy – docela se mi ten bouldr líbí.... Jo a mám ho, když došáhnu do kapsy. Ani to nebolelo.
Vracím se zpátky lehkým krokem k RUN AND JUMP povzbuzený dalším úspěchem. Počkat co to je, koukám do průvodce JUMP FOR JOY V6 s ! hmmm – vypadá docela dobře. Čtu si popis – z malého bouldru skokem do kapsy. Hmmm to vypadá docela lehce. Poodcházím od bouldru a uvědomuju si souvislosti. Ta kapsa je asi 1,5 metru od hrany a je jediným chytem, koukám po stupech, nic. Nástup je z metrovýho bouldru do stěny, doskok nebo spíš odskok problematický – zádama přímo na ten šutr. Jo, tak už vím proč je tam ten vykřičník. No kdybych držel tu kapsu, tak ta hrana určitě bere – tu chytnu a je to. Pozbuzuju se. Zkusmo vylézám na nástupní bouldr, přecházím přímo pod kapsu a uvědomuju si, že je to v mírném převísku – tak do toho z nástupního bouldru nedoskočím – není to tak daleko, ale kdybych to udělal, odlepím se jak slupka od pomeranče a spadnu. Ani nevím jaká tak kapsa je. Musím níž, koukám na bouldr a nacházím malou jamku na levou nohu .. jo to je ono. Takže levá noha do jamky, pravou ruku naplácnu na bouldr a pravou nohou se pomalu houpám z nástupového bouldru nahoru a dolu. Vyměřuju vzdálenost a v duchu si připravuju levačku¨ na došah do kapsy.... hop....




foto by © Joskin


Po několika pokusech už vím, že bouldr nekončí došahem do kapsy, že na hraně nejsou žádný tutový chyty a že odskok je pěkně tvrdý. Do prčic na to se můžu vykašlat  – říkám si po druhém ostrém pokusu, tak to bylo na posledy – teďko jsem málem trefil ten šutr a navíc jsem si narazil patu při dopadu. Slíkám lezečky a odcházím se uklidnit. Sedím na trávě a říkám si: „Dám poslední pokus, opravdu poslední.“ Síly v levačce už moc nemám od fixu v tý oblý kapse, pravá ruka zlehka odřená od křečovitého plácaní dlaní po oblinách za vrcholovou hranou. Opravdu poslední pokus a do toho musím dát všechno. Říkám si a nalejzám na nástupový bouldr. Převíjím si v hlavě pohyb za pohybem, za chvíli bude po všem tak do toho.
Nastupuju..... Po chvíli si uvědomuju, že jsem ve výlezu – obouma rukama svírám obliny na oblé hraně a říkám si:“Jo, já tam došáh“, ale to není všechno, ještě to musím dolést. Vím, že kdybych teď spadnul, ten nástupový šutr už určitě neminu. A je to, levá noha skončila po několika drobných krůčcích v kličové kapse, teď se zvednout a je to. A bylo. JUMP FOR JOY za V6 and I really did! That’s all folks. H
appy climbing Joskin.